Když na oddělení dojde k nepříjemné události nebo incidentu, pacienti mohou reagovat projevy strachu či zlosti. Násilnosti, útěky, příjmy rozrušených pacientů, hádky a použití omezovacích prostředků, jako je kurtování nebo vynucená aplikace léků, to vše může výrazně zapůsobit na všechny přítomné. Děsivé mohou být pro pacienty noční hodiny, obzvláště pokud nejsou zvyklí sdílet ložnici s jinými lidmi, které neznají; navíc mohou prožívat zvýšený stres v důsledku svého duševního onemocnění. Pokud je například uprostřed noci probudí křik na oddělení, nemohou znovu usnout a představují si, co strašného se mohlo stát.

Kromě toho jsou i pacienti ovlivněni stereotypy a předsudky o duševně nemocných, jak jsou prezentovány v médiích. I oni mohou vnímat své spolupacienty jako podivíny nahánějící strach. Obvyklý mediální obraz šílenství ve spojení s bezuzdným násilím působí i na to, jak pacienti vnímají jeden druhého. Někteří z nich si možná mohou být jisti, že sami nepředstavují žádnou hrozbu pro ostatní, ale v žádném případě nemají jistotu, že ostatní pacienti na oddělení nepředstavují hrozbu pro ně. Občas jsou tyto obavy překryty paranoidním myšlením nebo bludy, což u pacientů vytváří silnou motivaci utéci nebo se agresivně bránit. Nicméně i za běžných okolností může strach z napadení přimět člověka k nepředvídanému chování. Jakákoli konfrontace mezi pacienty navzájem nebo mezi pacienty a personálem, byť jen slovní, může zvýšit úzkost pacientů na nesnesitelnou úroveň.

Tyto reakce částečně vysvětlují, proč jedna událost často spouští další, tj. proč když na oddělení dojde k jedné události, zvyšuje to pravděpodobnost dalšího navazujícího incidentu. Cílem této intervence je snížit riziko „šíření napětí“ mezi pacienty pomocí zmírnění úzkosti, která za uvedených okolností vzniká.